Realita předčila má očekávání - Julinka 26 + 2, 920 g

20.09.2013 10:35

Jak  to všechno začalo …

Těhotenství probíhalo zcela bezproblémově až do 24. týdne, kdy na běžné preventivní kontrole paní doktorka celá zděšená našla velmi pokročilý nález. Začínáte se otevírat, musíte okamžitě do nemocnice nebo tady porodíte! Vůbec jsem nechápala. Porodit? Tak brzy? Vždyť na mě těhotenství zatím ani není poznat, nic mě nebolí, jen mi trochu tvrdne břicho! A tak to všechno začalo. Byla jsem hospitalizovaná na odd. rizikového těhotenství v Motole, kde začal boj, při kterém se všichni snažili o oddálení předčasného porodu. Díky skvělé péči lékařů a sestřiček a psychické podpoře mého manžela se to podařilo o necelé 3 týdny, které věřím, že Julince pomohly přežít a zvládnout vše, co ji čekalo.

Tak už jsem tady!

Byla jsem stále v šoku, vůbec jsem nechápala, co se to děje a opravdovou závažnost celé situace jsem si začala připouštět až tehdy, kdy jsem začala dostávat injekce s kortikoidy na podporu dozrávání plic miminka a ulehčení jeho poporodní adaptace. Stihli jsme to jen tak tak. Poslední dávku jsem dostala ve čtvrtek večer a v sobotu v noci mě vzbudily opravdu silné kontrakce. Vše proběhlo tak rychle, že jsem jen stačila manželovi zavolat, ať raději hned přijede, že asi budeme rodit a už mě vezli na porodní sál. Magneziová tokolýza již bohužel nezabrala a tak se v sobotu v 6:10 hod., na začátku 27. týdne těhotenství, Julinka narodila. S porodní váhou 920g a délkou 36cm. Stále si pamatujeme ten slabounký křik, který připomínal spíše malé koťátko než miminko, pro nás ale dobré znamení. Pláče, tzn. dýchá, takže žije! Byli jsme tak šťastní! Já jsem ji ani neviděla, jenom manžel ji zahlédl na kratičkou chvíli a hned si ji neonatologové odváželi v inkubátoru na novorozenecné odd. jednotky intenzivní a resuscitační péče. 

Poprvé u inkubátoru …

Pamatuji si na první návštěvu naší holčičky. Manžel mě vedl k inkubátoru s naší Julinkou, představovala jsem si, jak je malá. Realita však předčila má očekávání. Tak malinkaté tělíčko, napojené na různé pípající přístroje se spoustou hadiček, celé červené, jen kostičky obtažené průsvitnou kůžičkou bez tělesného tuku. Nožičky jako já palec, všechny prstíky její ručičky se vešly na poslední článek mého malíčku a stiskly ho. Julinka krásně spinkala, vypadala tak spokojeně.

Musíme to zvládnout!

Pár hodin po porodu však nastaly komplikace. Julinka musela být zaintubována a napojena na umělou plicní ventilaci, protože se u ní objevil syndrom respirační tísně a bohužel nezvládala dýchat sama. V průběhu dalších dnů a týdnů dostala několik krevních transfuzí kvůli anemii, objevila se žloutenka, bronchopulmonální dysplazie, otevřená tepenná dučej, osteopenie z nezralosti, to vše patřilo k těm “lehčím“ komplikacím.

Po týdnu se však její stav začal dramaticky zhoršovat, krevní testy prokazovaly stále narůstající hodnoty CRP značící těžký zánět a lékaři diagnostikovali nekrotizující enterokolitidu. Zánět střev, který je bohužel u takto extrémně nedonošených dětí častý a velmi kritický. Julinka musela být okamžitě operována a byly jí vytvořeny dočasné vývody, stomie. Když mi paní doktorka z Motola volala, že Julinka musí být operovaná, ať hned přijedeme, málem jsem dostala infarkt. Brečela jsem celou dobu, kdy jsme čekali na výsledek operace, nedovedla jsem si představit, že tak malinkaté tělíčko může zvládnout takový zákrok. Operace dopadla skvěle, bohužel se přidala těžká sepse celého organizmu, lékaři jí podávali nejsilnější možná antibiotika a my mohli jen u inkubátoru u naší holčičky čekat a věřit, že vše zvládne a uzdraví se. Bez váhání bychom dali cokoliv, kdyby to pomohlo naši holčičku zachránit, ale víte, že můžete jen čekat a doufat. Celé dny jsme stáli u inkubátoru a povídali si s Julinkou, aby věděla, že jsme s ní. Večer doma pak ani nespočítáme ty bezesné noci, kdy jsme s manželem hleděli do stropu a doufali, že se vše v dobré obrátí. Bylo to hrozné období, doma jsem nebyla schopná vůbec nic dělat. Pokaždé, když jsem zvonila na dveře JIRP, jsem se bála, co mi sestřička řekne.

Po zvládnutí sepse organizmu se Julinčin stav den ode dne lepšil, zlepšovalo se i dýchání, takže mohla být převedena na lehčí formu dýchací podpory, tzv.nCPAP. A tak jsme mohli také my začít s klokánkováním. Neskutečná nádhera, cítíte to lehounké teplé tělíčko na své nahé hrudi, jak krásně dýchá a odpočívá. Neznám krásnější pocit plný klidu a lásky. Teď už se jen čekalo, až Julinka zesílí a dosáhne váhy kolem 1800g, aby mohla být znovu operována a vývody střeva zanořeny zpět do těla.

Závěrem našeho pobytu v nemocnici Julinka ještě prodělala spoustu kontrolních vyšetření zraku,sluchu, neurologie, RTG plic, mozku a konečně jsem ji také mohla začít krmit lahvičkou s mým mateřským mlékem (bohužel kvůli nekrotizující enterokolitidě byla celou dobu na umělé nitrožilní výživě). Vyplatilo se tak moje pravidelné odsávání mléka, ve kterém jsem neustále pokračovala a doufala, že určitě brzy přijde den, kdy ho bude Julinka moci papat.

Jdeme domů!

Přesně po 90 dnech v nemocnici jsme byli s váhou 2300g propuštěni domů.  Čekal nás další kolotoč neustálých kontrol u lékařů, za což jsem ráda, protože jsem měla dobrý pocit, že je Julinka pod dohledem.3x denně jsme až do roku věku kvůli centrální koordinační poruše lehkého stupně poctivě cvičili Vojtovu metodu a vyplatilo se. Dnes je z Julinky zdravá, čilá a někdy i zlobivá holčička. Ve svých korigovaných 15ti měsících krásně běhá,staví kostky, začíná napodobovat zvuky a mluvit. Každý den nám dělá obrovskou radost. Jsme neskutečně šťastní, že ji máme a za to vděčíme celému týmu lékařů a sestřiček novorozeneckého JIRP a JIP v Motole.

Julinka, Hanka a Ríša Novotní