Napsali o nás na www.azrodina.cz

08.06.2014 11:02

PŘEDČASNÝ POROD - ZKUŠENOST S DOBRÝM KONCEM

Autor: Mgr. Kateřina Procházková

 

Předčasně se rodí stále víc dětí. Předčasný porod není jednoduchý pro maminku, ani pro miminko. Nedonošené děti potřebují mnohem víc péče a jejich maminky obrovské množství energie, aby nelehkou situaci společně dobře zvládly. Zveřejněním této zkušenosti chceme podpořit všechny rodiče předčasně narozených dětí a poděkovat sestřičkám i lékařům, kteří se o ně starají.

Predcasny_porod_inkubator_normal

Osudu navzdory

Před chvílí zrovna usnul a usmívá se, asi se mu něco hezkého zdá. Zamyšleně sleduji svého spícího dvouletého chlapečka na monitoru chůvičky a vzpomínám, co všechno už má za svůj krátký život sebou. Jeho příchod na svět provázela jedna zdravotní komplikace za druhou, nakonec se narodil předčasně o rovné tři měsíce. Ani pak to neměl zrovna jednoduché, o to víc jsem šťastná, že z něj roste úplně normální chlapeček, který pusu nezavře a umí se smát i zlobit stejně, jako jiné děti. Přitom stačilo tak málo a všechno bylo úplně jinak.

Zemřeli bychom při porodu

Žít v jiné době, zemřeli bychom oba u porodu. Moje vytoužené těhotenství bylo komplikované od samého začátku. Krvácení mě upoutalo na lůžko už v srpnu, v prosinci se situace zhoršila a já byla hospitalizovaná v FN Motol. Tamní specialisté mě i malého pečlivě hlídali a my s Vojtíškem jsme měli jediný cíl - společně jsme se snažili vydržet co nejdéle. Někdy jsem počítala dny, jindy doslova minutu za minutou během bezesných nocí, které se nám podařilo navzdory diagnóze získat pro sebe.
Podle intenzity krvácení jsem buď ležela na oddělení rizikového těhotenství - to jsem počítala dny, nebo na porodním sále, kde se lékaři snažili krvácení zastavit a rozhodovali se, zda provedou akutní císařský řez, nebo ještě zkusí počkat - tam jsem počítala minuty. Nesměla jsem do sprchy dokonce ani na toaletu, mým úkolem bylo "jen" ležet.

Narodil se předčasně

Vydrželi jsme do února. Vojtíšek se narodil v ukončeném 28. týdnu těhotenství s váhou 1540 gramů. První pocity po mém probuzení z narkózy byly naprosto jednoznačné, byla jsem šťastná, že syn žije. Vzpomínám, jak jsem se těšila, až ho poprvé uvidím a pohladím. Byl úžasný. Tak maličký, napojený na spoustu hadiček a přístrojů. Nohy mě po tom dlouhém ležení sice téměř neunesly a stehy po císaři provedeném jen před pár hodinami taky nebyly nic příjemného, přesto jsem se zvedla z kolečkového křesla a zvědavě nakukovala do inkubátoru stejně jako můj manžel.

Prvních 24 hodin je klíčových

První hodiny prý rozhodnou o tom, jestli předčasně narozené miminko chce dál bojovat o svůj život. A náš malý bojovník to nevzdal! Byla jsem naštěstí ještě pod vlivem léků a doznívající narkózy, takže si tyto chvíle vybavuji spíš jen matně. Nejspíš by se nervózně vlekly stejně jako ty, které předcházely Vojtíškovu narození.
Jakmile mě propustili z JIPky, mohla jsem díky velkému pochopení lékařů a sester z Motola zajít za malým kdykoliv během dne. Byla jsem u něj denně a vděčná za každou chvíli prožitou u inkubátoru. Naučila jsem se alespoň orientačně rozeznávat blikající a pípající přístroje, které mě po pár dnech už tolik neplašily svými hlasitými alarmy. A po čase jsem zjistila, že pokud mě u vstupu na oddělení nevítá ve dveřích lékař, mám velkou naději, že ten den nebyly žádné vážné komplikace.

Hlavní je vydržet psychicky

Naučila jsem se žít jen a jen přítomností, nepřipouštět si budoucnost, nemyslet na minulost. Je mi jasné, že můj malý chlapeček mě potřebuje, nemám čas ani příležitost se z této situace hroutit. Musím tu být každý den pro něj, postupem času zjišťuji, že nejen já jemu ale i on mě dodává obrovskou sílu celou nelehkou situaci zvládnout a jít dál. A podobně je na tom i můj manžel. Podporujeme se vzájemně.
Těžká nedonošenost si totiž i u Vojtíška vybrala krátce po porodu svoji daň. Třetí den po jeho narození lékaři odhalili vážné krvácení do mozku a posléze i s ním související hydrocefalus. Krvácení mělo za následek, hromadění mozkomíšního moku v hlavičce, a to na úkor mozkové tkáně. Následovala spousta bezesných nocí, den co den jsem prostála nebo proseděla několik hodin u inkubátoru s očima upřenýma na Vojtíška a zoufale doufala, že zase bude dobře.

Velký dík odborníkům

Vojtíškův stav se bohužel nelepšil. Naopak. Přestože lékaři dělali první poslední, krvácení se postupně měnilo z 1. stupně na 2. a pokračovalo až ke stupni číslo 3 (škála končí na čísle 4). Malý si prošel sérií lumbálních punkcí, které mu měly ulevit od tlaku v hlavičce, pokaždé to na pár dní zabralo, pak se situace opakovala. Když mi jednou ráno zavolali z Motola, že Vojtíšek musí na operaci, málem jsem omdlela. Klepala jsem se po celou dobu, kdy mu zákrok prováděli a několikrát nedočkavě volala ohledně výsledku operace. Vše dopadlo dobře. Voperovali mu dreny, kterými průběžně odtékal přebytečný mozkomíšní mok, takže se Vojtíškovi po operaci viditelně ulevilo.

Celou dobu jeho pobytu v inkubátoru jsem strašně záviděla maminkám, které si mohly svá minimiminka klokánkovat. Pro nás bylo klokánkování velmi vzácné a nedostatek našeho fyzického kontaktu pro mě byl velmi bolestný. Zajímavé je, že deficit fyzické blízkosti, který nastal po Vojtíškově narození, pociťuji ještě dnes. Obvykle měl totiž po lumbálce, což znamenalo, že se s ním de facto nemohlo hýbat. Pak dostal dreny a z nich ústící hadičky, které sice nějakou manipulaci umožňovaly, ale opět jsme nemohli klokánkovat jako ostatní.

Nakonec lékaři, s ohledem na nelepšící se stav, vše vyřešili další operací, kdy mu do hlavičky voperovali tzv. shunt. Tuto Vojtíškovu operaci jsem přečkala už přímo v Motole, abych ho mohla navštívit ihned, jak to bude možné. Bála jsem se neskutečně a čekání na výsledek bylo doslova strašné, bezmocné a zoufalé zároveň. Konečně jsem ho mohla vidět. Po operaci byl Vojtíšek zafačovaný a oteklý, ale pohled na něj mě uklidnil. Žil. Lékaři věřili, že to bude jeho poslední komplikace. Tolik jsem ta slova potřebovala slyšet... a další dny ukázaly, že se nespletli.

Rehabilitace, odsávání, rehabilitace, odsávání....

Poslední dny v nemocnici se točily kolem převazů, spousty vyšetření hlavičky, očí, sluchu, konečně jsme do sytosti klokánkovali a Vojtíšek se k tomu všemu ještě musel naučit sám jíst z lahvičky. Dostával do ní mateřské mléko, které jsem ve dne v noci odsávala a vozila mu ho do nemocnice. Nakonec si na něm pochutnával víc jak 9 měsíců, sám se nakojit nechtěl, takže odsávačka dostala co proto. Mimochodem - asi nejsou stavěné na soustavné odsávání, podařilo se mi ji totiž úplně "zavařit". :-) Není se co divit, zjistila jsem, že denně jsem odsáváním mateřského mléka strávila 6 - 8 hodin.
Do toho jsem se učila rehabilitační techniky tzv. Vojtovy metody. A cvičili jsme opravdu poctivě 4x denně. Vojtíšek u toho plakal a já taky, ale nevzdali jsme se, teprve po 3/4 roce jsme mohli ubrat a cvičit jen 3x denně a méně cviků. Po roce od Vojtíškova narození jsme mohli s cvičením přestat úplně. Tehdy bylo zcela jasné, že jeho vývoj fyzický probíhá normálně. Pravidelné kontroly u specialistů postupně získávaly větší časové rozestupy a některé už nejsou potřeba vůbec.

Malý pohodář

Netuším, jak po tom všem, co za svůj krátký život prožil, dokáže mít neustále dobrou náladu a stále se usmívat. Vojtíšek je veliký bojovník, který postupně zvládnul všechny problémy, se kterými se díky předčasnému narození potýkal. Dnes by na něm vůbec nikdo nepoznal, že se narodil předčasně.

Lékaři nám dokonce tvrdí, že své v řádném termínu narozené vrstevníky v lecčems předehnal. Prý není úplně obvyklé, aby všechny děti ve dvou letech tak krásně mluvily, recitovaly básničky, rozeznávaly barvy, tvary a dokonce i počítaly do deseti. Jen my doma však víme, jak je všechno relativní a vážíme si každého společně stráveného dne. 

Zároveň nám je jasné, že bez špičkové práce odborníků z Motola bychom tuto šanci nikdy nedostali. A touto cestou za veškerou péči všem moc děkujeme. Závěrem přejeme všem rodičům i dětem, které také potkal předčasný porod, aby i oni časem mohli napsat svůj vlastní příběh s dobrým koncem.


Nadační fond „N"

Odborníci z neonatologického oddělení v Motole řeší ty nejtěžší případy z celé České republiky. Každoročně projde jejich oddělením zhruba 400 - 500 dětí, které by bez jejich pomoci měly malou nebo vůbec žádnou šanci.
K tomu, aby děti nejen přežily, ale aby měly šanci na kvalitní život bez zdravotního postižení, potřebuje toto pracoviště speciální nadstandardní vybavení. Zachraňují zde i miminka s porodní váhou kolem 0,5 kg, pro která jsou běžné přístroje příliš veliké a zraňující. Nadační fond „N" shromažďuje na svém transparentním účtu číslo: 123123123/0100 i velmi drobné finanční prostředky pro to, aby se potřebné přístroje mohly zakoupit a předčasně narozené děti a jejich rodiče dostali zase o něco větší šanci žít normální život.

www.nadacnifond.cz


www.azrodina.cz/5241-predcasny-porod-zkusenost-s-dobrym-koncem