Pavlíka máme za odměnu - Pavlík 27. tt - 770 g

15.09.2013 16:13

Náš příběh nezačal samotným předčasným porodem, ale již otěhotněním. Do jiného stavu jsem přišla velmi snadno a rychle. Do té doby jsem byla naprosto zdravý člověk a brala jsem to jako samozřejmost. Akorát to mé těhotenství se začalo rychle, asi týden po nalezení dvou čárek, komplikovat. Dostavilo se krvácení, první z mnoha, následovala první návštěva nemocnice, kam jsem byla následně odesílána zhruba každé dva týdny s dalšími problémy.

Hospitalizace

Na řadu přišla první ze čtyř hospitalizací v nemocnicích. Třikrát jsem si poležela v nemocnici s krvácením a naposledy s kombinací vysokého tlaku, bílkoviny v moči a zkráceného čípku. Byla jsem stále v klidu, však co by se pod lékařským dohledem mohlo stát. Jak jsem se mýlila. Kvůli tlaku jsem se dostala na oddělení rizikového těhotenství v Motole. Tam mi nasadili kapačky a čekalo se. Druhý den jsem absolvovala test na těhotenskou cukrovku. Ta se potvrdila, takže k neustálému ležení přibyl přísný jídelní režim. Tlak moc neklesal, ale o něco se snížil.

Jen pár dní do porodu

Miminko nerostlo, jak by mělo – to už placenta nefungovala správně a malý byl navíc menší než by měl být také kvůli chybějící cévě v pupečníku. K tomu se jeden den přidalo pravidelné tvrdnutí břicha a začali se píchat kortikoidy na dovyvinutí plic. Já jsem byla pořád velmi klidná, věřila jsem, že se jim povede náš stav udržet až do konce. Nepovedlo. Druhý den kortikoidové kůry mě přesunuli na porodní sál k neustálému sledování tlaku. Další den už bylo jasné, že nic nezabírá, preeklampsie byla nezvladatelná a lékaři přestali chodit kolem horké kaše a potvrdili, že se miminko narodí ne za pár týdnů, ale dnů. Trvalo to pouze dva další dny. Do dnes jsem vděčná za souhru všech událostí, že jsem v té době ležela v Motole se specializovanou neonatologickou jednotkou.

                                                                                                                   Přišel na svět o 3 měsíce dřív

Pavlík se narodil (přesně na den) tři měsíce před termínem porodu ve 27. týdnu s váhou 770 gramů. I přes tohle všechno byla jeho poporodní adaptace velmi dobrá. Po porodu prý křičel na celé kolo, zaintubovali ho a za několik hodin si již dýchal sám s pomocí CPAPu.  Manžel byl u porodu a viděl ho, já až druhý nebo třetí den po porodu. Nevím to přesně. Byla jsem po císařském řezu na reoperaci. Dvě narkózy a neklesající tlak mi tyto první dny docela zamlžily. Nějak jsem si nedokázala uvědomit, že už jsem maminkou a že tam někde v útrobách nemocnice leží náš Pavlík.

První cesta k němu na oddělení JIRP byla velmi nervózní. Vše bylo nové, neznámé, lehce strašidelné a provoněné desinfekcí J Pavlík si hověl v inkubátoru, měl hrozně velké ruce, nejmenší plenku až po prsa a kolem sebe spoustu hadiček. Všude něco pípalo a blikalo. Hrozně moc jsem si ho chtěla pohladit, ale zároveň jsem se toho bála. Byl tak hrozně malinký a „průsvitný“.

Po první návštěvě jsem byla seznámena s odsávačkou, která se na dlouhých sedm měsíců stala mou velmi dobrou kamarádkou. Na JIPu jsem strávila šest dní a pak jsem byla přeložena zpátky na oddělení rizikového těhotenství. Každý den jsme s manželem za Pavlíkem chodili, pohladili ho a promluvili s lékaři a sestřičkami. V nemocnici jsem ležela ještě dva a půl týdne po porodu.  Asi po deseti dnech jsem mohla poprvé klokánkovat. On to zvládl na jedničku, tři hodinky krásně spinkal a měl jen jednu pauzu v dýchání. Já jsem byla naopak rozlámaná a necítila zadek, jak jsem se bála celé tři hodiny o kousíček pohnout, abych mu neublížila. Pak jsme klokánkovali každý druhý den a vyzkoušel si to i manžel. Pavlíkův stav byl stabilní. Dobře přijímal mlíčko, jeho dávky mu postupně zvyšovali a střeva pracovala, jak měla. Radost nám kazila otevřená Botalova dučej, která se naštěstí po dvou ibuprofenových kůrách uzavřela.

Přesun na JIP

Po dvou týdnech jsem zažila šok, kdy jsem při své dopolední návštěvě Pavlíka na JIRPu nenašla. Sestřička mě rychle uklidnila a odvedla na vedlejší JIP, kam byl Pavlík pro dobrý stav přeložen. Na tomto oddělení strávil další měsíc a půl. Už jsem tam chodila skoro jako domů. Po mém propuštění jsem za ním jezdila každé odpoledne, vozila mu odstříkané mlíčko a užívala si ty tři hodiny s ním. Apnoické pauzy už neměl vůbec, jen časté poklesy saturace, které si ale většinou sám hezky zkorigoval. Také dostal jednu transfuzi. Trochu ho trápil zánět v oku, ale po antibiotikách se i toto zpravilo. Navíc se mu udělala tříselná kýla. Čekalo se, až bude mít přes 2 kila, aby mu jí mohli operativně odstranit. Jinak se tam hezky v inkubátoru dopékal a rostl. My jsme se zapojili do péče o něj, přebalovali, mazali, převlékali a dokonce jsem ho jednou směla vykoupat. Vážil něco málo přes kilo. Po měsíci se přesunul na vyhřívané lůžko. Projevil se jako plážový chlapec a i přes vysokou teplotu na oddělení jsme mu při přebalování ještě přitápěli a on se nahatý hezky vyhříval a byl naprosto blažený.

Ukázkové miminko

Také proběhly první neúspěšné pokusy o kojení. Pavlík byl lenoch a spáč a jeho malou pusinkou sání zatím nezvládal. Z dudlíku mu pití naštěstí šlo, ale i tak byl ještě párkrát za den dokrmován sondou přímo do bříška. Hrozně rychle ho jakákoliv aktivita unavila. Na JIPu jsme z naší „nedonošené party“ zůstali poslední a nemohli se dočkat, až postoupíme do další úrovně na Intermediál. Tam dostal Pavlík další transfuzi a úplně se zbavil poklesů saturace. Také už měl dost sil a začal baštit už jen z lahvičky. Hlavně se ale blížil den, kdy jsem měla nastoupit k němu do nemocnice a měli jsme se začít sžívat. Ten den nastal a konečně jsme byli spolu. Pavlík byl celou dobu hrozně hodný a vůbec nebrečel. Poprvé jsem ho slyšela brečet asi až měsíc po příchodu domů. Strávili jsme spolu v nemocnici deset dní, během kterých mu ještě odoperovali tříselnou kýlu.

V den propuštění jsem se už už nemohla dočkat až odejdeme a zároveň jsem tam chtěla zůstat ze strachu, že to sami doma nezvládneme. Začal náš rodinný život. Pavlík krásně jedl i spal a vůbec byl naprosto ukázkové miminko. Do dnes říkám, že ho máme za odměnu. Začal kolotoč lékařských prohlídek, cvičení 4x denně a běžného provozu. Trochu se to zlepšilo asi po měsíci, kdy se Pavlík poprvé přisál, začali jsme s kojením a já mohla konečně omezit odsávání. Ze začátku byl velký problém vyrazit i na hodinu ven. Než se nakrmil, já odsála, oblékli jsme se, tak zbývala jen chvíle na procházku a už jsme zase chvátali zpět domů cvičit, krmit, odsávat atd. Pavlík krásně přibíral na váze a vyšetření vycházela na jedničku.

Jsme bez potíží

Teď je Pavlíkovi rok a půl, váží kolem 10 kilo, před třemi týdny začal chodit a neustále šmejdí, kde by co provedl. Vyšetření u různých odborníků zatím dopadla na jedničku. Kardiologie nás čeká až ve 3 letech, neurologie jednou za půl roku a hlavně oční už jen jednou za rok. Vypadá to, že i brýlím se ten náš malý bojovník vyhne. Cvičit jsme mohli přestat ve 13 měsících a byla to opravdu velká úleva pro všechny.

Tímto bychom chtěli poděkovat všem úžasným lékařům a sestřičkám na odděleních gynekologie, rizikového těhotenství a hlavně neonatologie v Motole, že ten náš dobrodružný příběh dopadl TAK SKVĚLE!

 

Rodiče Pavlíka