Ve správný čas - Anička 26 + 5, 440 g

24.07.2013 14:45

Nemohu najít místo na zaparkování a když ho konečně najdu, vjede mi tam někdo jiný. Ze sedačky na zadním sedadle se ozve chlácholivě klidným hláskem: To nevadí…

Procházíme parkovištěm a říkám: Aničko, jsou tu auta, musíme jít rychle stranou.

„Ano…a kde to je, stranou?“

Kolemjdoucí se směje, protože otázku zaslechne. Zeptá se Aničky: „Kolikpak ti je roků?“

Anička vyjmenuje čas, který už tráví na tomto světě: „Jeden rok, dva roky, tři roky.“ Potom ručičkama opíše ve vzduchu velký oblouk a dodá: „Jsem už veeeeeliká holka!“

Rozloučíme se a jdeme dál…jdeme dál životem, který je plný radosti a štěstí z nové dimenze, kterou dítě nejen rodičům do života přináší. Nový život je sám tou nejkrásnější a nejdůležitější dimenzí. Jak krásně samozřejmý je příchod miminka na svět. Jsou ale případy, kdy není vše tak samozřejmé…..

 

Jen šest měsíců

Rodiče čekají, že proběhne těhotenství, užijí si devět měsíců těšení a potom budou bouchat zátky šampaňského v den, který je zapsaný v těhotenském průkazu jako den D.

Překvapení je překvapení a může potkat každého. I mě potkalo: to když jsem si odškrtávala všechna důležitá vyšetření včetně amniocentézy jedno za druhým s úsměvem na rtech, že jsou v naprostém pořádku a potom jsem na konci šestého měsíce uslyšela: „Budete rodit. Je to otázka týdne nebo dvou, ale mnohem pravděpodobněji dnů. Možná budete muset rodit zítra.“

Nevěřit svým uším…v ten okamžik jsem pochopila obsah těchto slov v plné síle. To přece není možné, dunělo mi v hlavě. Upřímně řečeno, většina lidí ještě vůbec nepoznala, že jsem v jiném stavu. Bylo mi dobře, žádné známky problémů jsem nepociťovala, čekala jsem na poslední tři měsíce, kdy se budu zakulacovat, vybírat jméno…

Naděje pro miminko

Protože jsem z naprosto jiného oboru než medicínského, neměla jsem potuchy o tom, v jaké situaci se nacházíme. „Takhle extrémně nezralé děti jsou obrovské riziko,“ zaznělo od specialisty. Ale naštěstí zaznělo z úst dalšího specialisty: „Ale my tady taková miminka zachraňujeme. Buďte ráda, že se na to přišlo a že jste v Motole.“

Toho jsem se chytla. Celá moje psychika se upnula k naději. Tolik jsem potřebovala slyšet záruky, že všechno dobře dopadne, že bude miminko zdravé a veselé a bez následků…kdo by to nechtěl slyšet? Ale kdo by v takovou chvíli mohl slíbit jistotu čehokoliv? Nikdo. Bohužel nikdo, kdo by nechtěl vyloženě lhát. Zbyla tedy naděje. A ukázalo se, že to vůbec není málo. Právě naopak. Kéž by se každé mamince podařilo vnímat naději tak silně, aby jí pomohla zůstat psychicky v co největší možné pohodě, protože ta jistě miminku cestu na svět usnadní víc, než obrovský stres, strach a panika.

Nekonečné chvíle čekání

Chtěla jsem miminko posilovat tím, že mu budu vysílat signály, že všechno dobře dopadne. A jako kdyby je i ono chtělo vysílat mně. To když v tísni na monitorech, kdy jiné maminky vedle mne s obrovskými bříšky poslouchaly dunění srdíček svých miminek, hlasité a zřetelné, a tlukot srdíčka Aničky bylo náročné vůbec zachytit…ale když se našel, připomínal bojovný dusot koní. Pohybu je tam až dost, zkonstatovala sestřička s tím, že výpadky a ticho jsou způsobeny faktem, že miminko je tak malé, že si uvnitř plave jako v bazénu, hodně se při tom mrská a tak monitoru stále uniká.

Co bylo vlastně špatně? Miminko bojovalo o uvnitř o stravu, protože přestávaly dobře fungovat tzv. průtoky. Selhávala tedy funkce placenty. Samo napojení miminka na placentu nebylo v pořádku. Dokud bylo malé, výživa stačila, ale jak rostlo a mělo na výživu větší nároky, přestávala mu placenta stačit. Doktoři tedy museli čekat, protože každá chvíle uvnitř je pro plod velmi cenná, ale zároveň nesměli zmeškat moment, kdy bude miminku lépe už venku než uvnitř. Na ten okamžik stanovili porod císařským řezem. Bylo to po necelém týdnu.

A jméno už máte?

„Jak se bude jmenovat? Prý jste si nebyla jistá, ale teď už opravdu musíme jméno uvést,“ zeptali se mě těsně před porodem s papírem a propiskou v ruce. Bylo to tak. Paralyzovaná dramatickou situací jsem význam jména stále posouvala a neměla na něj myšlenky. Rychle jsem zapátrala v množině kdysi předvybraných jmen a vyhrkla: Anna.

A tak pár okamžiků nato přišla na svět Anna. Byl to můj první porod a na rozdíl od těch, které jsem znala z filmů a vyprávění, slyšela jsem jen ticho. Měla jsem hrůzu, jak asi miminku je, proč nekřičí. Specialisté z neonatologie byli celou dobu na místě a miminko bleskurychle přepravili do bezpečí inkubátoru. Ani jsem ho nezahlédla, ale v té situaci to určitě bylo dobře. Muselo to tak být. 1.12.2009, 11.11 hodin, to jsou krásná čísla, řekl kdosi. Nezaznamenala jsem v hlase žádnou hrůzu. První informace o miminku je v pořádku, problesklo mi hlavou…

Jiný rozměr času

Hodiny na JIPce byly nepopsatelné. Věděla jsem, že doktoři z neonatologie za mnou zajdou hned, jak to bude možné. Nemusím líčit, že šlo o nejdramatičtější čekání v životě. Opakovala jsem si jakýkoliv náznak naděje, že to dobře dopadne a nějaký zázračný pud sebezáchovy mi velel nepředstavovat si všechna rizika, která mohou nastat. Nikdy už doufám nebudu muset čekat na něčí první slova s takovým strachem, jako ten den. V tu chvíli vůbec nevíte, co vám oznámí, jen čekáte na zprávu. Přišel pan doktor a jeho výraz neprozrazoval sice mnoho, ale tragicky naštěstí nevypadal. Vypadal vlídně. Řekl mi, že Anička byla na podpůrném dýchání a už není… Projelo mi hlavou, že už není vůbec, ale poté, co pan doktor dokončil větu, jsem pocítila silnou úlevu. Oznámil mi totiž, že už chce dýchat sama. „Tak to zkusíme, a kdyby měla potíže, není problém ji opět na podpůrné dýchání vrátit a pomoci jí s tím,“ upřesnil pan doktor.

Pár vět, které změnily můj svět. Zpráva, že takový malý tvoreček chce sám dýchat, tedy že bojuje, mě nesmírně povzbudila.

Váha 440 gramů

Miniaturní dcerku jsem spatřila hned druhý den. Při porodu vážila 440 gramů, po něm váha ještě jako u každého jiného porodu dočasně o pár procent klesla. Přestože jsem čekala hodně malinké miminko, realita předčila všechna očekávání. K inkubátoru jsem přišla společně s panem doktorem a na ty okamžiky nikdy nezapomenu. Snažila jsem se na to nějak připravit, ale přesto jsem cítila naprostý úžas. Anička byla neuvěřitelně malinká. Byla celá fialovo-červená, brunátná a pro mě bez přehánění úžasná. Co ve mě vzbudilo úžas kromě její velikosti bylo, jak kolem sebe mávala rukama i nohama. Vypadalo to, že se rozčiluje. Byl to neuvěřitelně nádherný pocit, který přebil tu úzkost z tak malilinké bytosti. Když jsem promluvila, otočila ke mně hlavu a zpozorněla. Od té chvíle jsme byly spolu.

Byly jsme spolu navzdory nemožnosti trávit spolu všechen čas fyzicky, navzdory dlouhým třem a půl měsícům v inkubátoru, navzdory všemu tradičnímu, normálnímu a běžnému.

 

„Maminko, kde je měsíček?“ zeptala se mě tříletá dcerka při pohledu na večerní oblohu.

„Dnes je za mrakem,“ odpověděla jsem. „Tak ten mrak sundáme,“ navrhla.

„To není tak jednoduché,“ vysvětlila jsem. „Ale ano je, Anička pomůže,“ vysvětlila ona.

 

Nejlepší možná péče

Nebýt naprosté profesionality a velmi lidského přístupu celého týmu neonatologie, neodvažuji se domýšlet, jak by všechno dopadlo. Ani to domýšlet nechci. Naopak si pamatuji velmi dobře na pocity při vstupu na Jednotku intenzivní a resuscitační péče. Na důvěru v doktory, v sestřičky, v blikající a stále něco signalizující přístroje, v zázemí připomínající mi fantaskní kosmickou loď.

Velkou oporu jsem měla v přístupu odborníků, kteří mi jednak umožňovali vídat se s dcerou denně a kteří mi denně ochotně vysvětlovali průběh uplynulých dvaceti čtyř hodin. Řada otázek mi dělala starosti, co jak probíhá a bude probíhat, den za dnem. Přesto mi vždy odpovídali trpělivě a vlídně. Sestřičky přistupovaly k těm všem malým stvořením tak, že jsem začala mít obavu, že sama to nikdy nebudu schopna zvládat lépe. Zkrátka jsem věděla, že je Anna v těch nejlepších rukách, v jakých může být. A toto přesvědčení je v takové situaci největší bonus.

Věděla jsem, že se pro naše dítě dělá maximum.

Hvězdy jí byly nakloněny

Vím, že není samozřejmostí, aby takto těžce nedonošené miminko v inkubátoru bylo jako doma, papalo, rostlo a vyvíjelo se bez problémů a následků. Ale díky lékařské péči v motolské neonatologii a díky něčemu mezi nebem a zemí se to stává.

S odstupem času, se získaným nadhledem a klidem v srdci při pohledu na zdravé veselé dítě dostávají zpětně některé stresující okamžiky paradoxně až humorný nádech: například jsem byla tak zvyklá na nedonošená miminka, že mi „normální“ nepřipadala normální, ale naopak nepřirozeně obrovská. Když jsem šla před Vánoci koupit kapra, paní ve frontě přede mnou si kupovala sedmdesát deka jater a mě v duchu napadlo, že je to skoro váha dvou mých dětí. Když jsem řekla kolegům, že mám dceru, tak se na mě nevěřícně dívali, protože si nevšimli, že jsem byla těhotná. A když jsem šla s Aničkou v kočárku na první procházku, ptali se sousedé, čí je to miminko a mysleli si, že jsme ho adoptovali.

Dědeček měl pocit, že by bylo lepší lidem neříkat, jak moc byla Anna nedonošená. Naopak. Řekla jsem každému, kdo se ptal, pravdu. A řeknu ji samozřejmě v budoucnu Anně. Protože není jediný důvod ji neříct. Není jediný důvod chovat se k Aničce jinak než k dětem narozeným ve správný čas podle plánu. Anna se nenarodila podle plánu, ale narodila se určitě ve správný čas…

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------       

Pod čarou….

Stres je zvláštní faktor. Vybere si daň, když má člověk to nejhorší za sebou. Také se mi to stalo v podobě náhlé prudké deprese. Jako kdyby mě zválcoval strach, abych všechno dobře zvládla a nezkazila to, co jak doktoři a příroda, tak i samo dítě tak neuvěřitelně dobře zvládli. Tento stav díky správné diagnóze a včasné léčbě naštěstí odezněl a už se nikdy nevrátil. Přesto ho zmiňuji proto, aby v případě, že by se něco podobného stalo některé z maminek, která čte tyto řádky, tato maminka věděla, že není sama a stát se to může. Ale každé přeji, aby se z miminka radovala plně a bez nadměrného zbytečného strachu každý den od chvíle, kdy přijde na svět.

 

Když člověk takový start zvládne, bere mnoho věcí a pseudoproblémů podstatně jinak, lépe a vyrovnaněji. Jak dítě, tak maminka. Anička na mnoho situací řekne své dobře míněné: To nevadí. Protože ví své. A když se některé maminky donošených miminek hroutí nad tím, že jejich dítě má pár týdnů zpoždění s tím či oním, tak jim s hlubokým přesvědčením říkám to samé: To nevadí.

 

Anička a maminka Monika