www.emimino.cz - Předčasný porod i těžké krvácení

24.11.2014 14:49

Teď mu je 2,5 roku a dnes ráno mi s očima upřenýma na větrací mřížku na zdi suše oznámil, že „Tenhle větrák není elektrický, ten funguje na základě fyzikálních principů.“ Přiznám se, že ač jsem na jeho podobné hlášky už celkem zvyklá, tentokrát jsem nevěřila vlastním uším a doslova mi spadla brada. Kde to jen slyšel? Přitom stačilo tak málo a všechno bylo úplně jinak.

 

Žít v jiné době, zemřeli bychom oba u porodu. Moje vytoužené těhotenství bylo komplikované od samého začátku. Krvácení mě upoutalo na lůžko už v srpnu, v prosinci se situace zhoršila a já byla hospitalizovaná v FN Motol. Tamní specialisté mě i malého pečlivě hlídali a my s Vojtíškem jsme měli jediný cíl – společně jsme se snažili vydržet co nejdéle. Někdy jsem počítala dny, jindy doslova minutu za minutou, které se nám podařilo navzdory diagnóze získat pro sebe.

Podle intenzity krvácení jsem buď ležela na oddělení rizikového těhotenství – to jsem počítala dny, nebo na porodním sále, kde se porodníci snažili krvácení zastavit a rozhodovali se, zda provedou akutní císařský řez, nebo ještě zkusí počkat – tam jsem počítala minuty. Nesměla jsem do sprchy dokonce ani na toaletu, mým úkolem bylo „jen“ ležet.

Narodil se předčasně

Vydrželi jsme do února. Vojtíšek se narodil ve 29. týdnu těhotenství s váhou 1540 gramů. První pocity po mém probuzení z narkózy byly naprosto jednoznačné, byla jsem šťastná, že syn žije. Vzpomínám, jak jsem se těšila, až ho poprvé uvidím a pohladím. Byl úžasný. Tak maličký, napojený na spoustu hadiček a přístrojů. Nohy mě po tom dlouhém ležení sice téměř neunesly a stehy po císaři provedeném jen před pár hodinami taky nebyly nic příjemného, přesto jsem se zvedla z kolečkového křesla a nakukovala zvědavě do inkubátoru stejně jako manžel.

Prvních 24 hodin je klíčových

První hodiny prý rozhodnou o tom, jestli předčasně narozené miminko chce dál bojovat o svůj život. A náš malý bojovník to nevzdal! Byla jsem naštěstí ještě pod vlivem léků a doznívající narkózy, takže si tyto chvíle vybavuji spíš jen matně. Nejspíš by se nervózně vlekly stejně jako ty, které předcházely Vojtíškovu narození.

Jakmile mě propustili z JIPky, mohla jsem díky velkému pochopení lékařů a sester zajít za malým kdykoliv během dne. Byla jsem vděčná za každou chvíli prožitou u inkubátoru, naučila jsem se alespoň orientačně rozeznávat blikající a pípající přístroje, které mě po pár dnech už tolik neplašily svými hlasitými alarmy. A zjistila jsem, že pokud mě u vstupu na oddělení nevítá ve dveřích lékař, mám velkou naději, že ten den nebyly žádné vážné zdravotní komplikace.

Krvácení do mozku

Těžká nedonošenost si totiž i u Vojtíška vybrala krátce po porodu svoji daň. Třetí den po jeho narození lékaři odhalili krvácení do mozku a posléze i s ním související hydrocefalus. Krvácení mělo za následek, hromadění mozkomíšního moku v hlavičce, a to na úkor mozkové tkáně. Následovala spousta bezesných nocí, den co den jsem prostála nebo proseděla několik hodin u inkubátoru s očima upřenýma na Vojtíška a zoufale doufala, že zase bude dobře.

První operace

Vojtíškův stav se bohužel nelepšil. Naopak. Přestože lékaři dělali první poslední, krvácení se postupně měnilo z 1. stupně na 2. a pokračovalo až ke stupni číslo 3 (škála končí na čísle 4). Malý si prošel sérií lumbálních punkcí, které mu měly ulevit od tlaku v hlavičce, pokaždé to na pár dní zabralo, pak se situace opakovala. Když mi zavolali z Motola, že Vojtíšek musí s hlavičkou na operaci, málem jsem omdlela. Klepala jsem se po celou dobu, kdy mu zákrok prováděli a několikrát nedočkavě volala ohledně výsledku operace. Vše dopadlo dobře. Dostal dreny, kterými průběžně odtékal mozkomíšní mok a viditelně se mu ulevilo.

Druhá operace

Celou dobu Vojtíškova pobytu v inkubátoru jsem strašně záviděla maminkám, které si mohly svá minimiminka klokánkovat. Pro nás bylo klokánkování velmi vzácné a nedostatek našeho fyzického kontaktu pro mě byl velmi bolestný. Obvykle měl totiž Vojtíšek po lumbálce, což znamenalo, že se s ním de facto nemohlo hýbat. Pak dostal dreny, které sice nějakou manipulaci umožňovaly, ale opět jsme nemohli klokánkovat jako ostatní.

Nakonec lékaři, s ohledem na nelepšící se stav, vše vyřešili voperováním tzv. shuntu. Tuto Vojtíškovu operaci jsem přečkala už přímo v Motole, abych ho mohla navštívit ihned, jak to bude možné. Čekání bylo strašné, bezmocné a zoufalé zároveň. Po operaci byl Vojtíšek zafačovaný a oteklý, ale pohled na něj mě uklidnil. Žil. Lékaři věřili, že to bude jeho poslední komplikace. Tolik jsem ta slova potřebovala slyšet… a další dny ukázaly, že se nespletli.

Rehabilitace, odsávání, rehabilitace, odsávání…

Poslední dny v nemocnici se točily kolem převazů, spousty vyšetření hlavičky, očí, sluchu, klokánkovali jsme a Vojtíšek se musel naučit sám jíst z lahvičky. Dostával do ní mateřské mléko, které jsem ve dne v noci odsávala a vozila mu ho do nemocnice. Nakonec si na něm pochutnával víc jak 9 měsíců, sám se nakojit nechtěl, takže odsávačka dostala co proto. Mimochodem – asi nejsou stavěné na soustavné odsávání, podařilo se mi ji totiž úplně „zavařit“. :-) Není se co divit, zjistila jsem, že denně jsem odsáváním mateřského mléka strávila 6 – 8 hodin.

Vojtova metoda pomohla

Do toho jsem se učila rehabilitační techniky tzv. Vojtovy metody. A cvičili jsme opravdu poctivě 4× denně. Vojtíšek u toho plakal a já taky. Ale nevzdali jsme se, teprve po 3/4 roce jsme mohli ubrat a cvičit jen 3× denně a méně cviků. Po roce od Vojtíškova narození jsme mohli s cvičením přestat úplně. Tehdy bylo zcela jasné, že jeho dosavadní vývoj probíhá normálně. Pravidelné kontroly u specialistů získaly větší časové rozestupy a některé už nejsou potřeba vůbec.

Malý pohodář

Netuším, jak po tom všem, co za svůj krátký život prožil, dokáže mít neustále dobrou náladu a stále se usmívat. Vojtíšek je veliký bojovník, který postupně zvládnul všechny problémy, se kterými se díky předčasnému narození potýkal.

Zároveň však víme, že bez špičkové práce odborníků z Motola bychom tuto šanci nikdy nedostali. A touto cestou za veškerou péči všem moc děkujeme stejně jako Nadačnímu fondu N, který se stará o to, aby oddělení mělo to nejmodernější přístrojové vybavení a tyto předčasně narozené děti dostaly zase o něco větší šanci na přežití bez trvalých zdravotních komplikací.

Závěrem přejeme všem rodičům i dětem, které také potkal předčasný porod, aby i oni časem mohli napsat svůj vlastní příběh s dobrým koncem.

Zdroj: www.emimino.cz/denicky/prezil-predcasny-porod-i-tezke-krvaceni-do-mozku-11925/