Anička

Narozena ve 28. týdnu + 4 dny, porodní váha 1 140 g

V životě člověka jsou okamžiky, které se mu hluboce vryjí do paměti a nikdy na ně nezapomene.

Pro mě tím okamžikem byla sobota 30.3. 2019, kdy mi kolem 10. hodiny dopoledne praskla uprostřed kuchyně plodová voda a já věděla, že vše bude jinak, než jsem si plánovala. Ten den jsem zrovna byla 28.tt + 0.

S manželem jsme vyrazili do nemocnice Hořovice, kterou máme nejblíž bydliště a kde jsem několik dní ležela, když jsem začala ve 20.tt krvácet. Ještě po cestě nás však paní doktorka z Hořovic informovala, že k nim vůbec nemáme jezdit, že přijímají až od ukončeného 32.tt a nasměrovala nás do Fakultní nemocnice Motol. To jsem ještě netušila, jak moc významné a důležité toto rozhodnutí bylo.


Ve FN Motol mě přijali na předporodní pokoj. Pan doktor mě informoval, že miminko má kolem 1000 g a že je opravdu malé a že mi zbývá jen velmi malé množství plodové vody. Nasadili mi kortikoidy, aby zajistili, že se malé budou vyvíjet plíce rychleji, neboť všem bylo jasné, že za pár dní se porod rozjede. Dostala jsem i antibiotika kvůli zánětlivým markerům, které by malou mohly ohrozit. Miminko bylo nepřetržitě napojené na monitor.

Bylo to neustálé zvažování, zda je miminku lépe ještě u mě v bříšku nebo zda je pro něj lepší, aby již spatřilo světlo světa.

Od úterního rána jsem měla nepravidelné kontrakce, které se stupňovaly a zase slábly. Nakonec jsem v 17 hodin odpoledne zavolala sestru a ta mě odvedla na vyšetření. Tam již bylo jasné, že všechno půjde velmi rychle. Byla jsem otevřená na 5 cm a malá se nacházela již v porodních cestách. Ještě, že manžel prakticky 4 dny „stanoval“ v Motole, aby byl k dispozici, kdyby se cokoliv stalo. Kdyby býval nebyl poblíž, porod by určitě nestihnul.

Porod byl velmi rychlý, až překotný, což se u těchto nedonošeňátek stává. Popisovat pocity snad ani nejde. Necítila jsem tolik fyzickou bolest jako spíše strach z toho, zda se má malá holčička vůbec nadechne.

Anička se narodila v úterý 2. 4. 2019 v 18:14 hodin s porodní váhou pouhých 1 140 g. Tým lékařů z novorozeneckého oddělení byl již během poslední fáze porodu na místě. Aničku hned po porodu odnesli. Pak mi ji v inkubátoru na chvíli přivezli ukázat. Jak jsem ležela, viděla jsem jen její tmavé vlásky. Důležité pro mě však v tu chvíli bylo, že žije.

Na příchod Aničky jsem se svědomitě připravovala – chodila jsem na předporodní kurz, koupila si a přečetla spousty knížek, nakoupila speciální olejíčky na masáž hráze, na I. i II. dobu porodní, nastudovala spousty videí. Měla jsem jasnou představu o tom, jak má můj porod probíhat. Všechno se však seběhlo úplně jinak a nic z toho, co jsem absolvovala, mě nemohlo připravit na to, co se stalo a co mělo následovat.

Říkala jsem si, proč zrovna já? Proč se to stalo právě mně? Co jsem udělala špatně? Přichází vlna výčitek a naprosté bezmoci.

Říkala jsem si, že jsem měla zůstat doma měla jsem pracovat méně, neměla jsem se tolik stresovat, měla jsem více odpočívat, neměla jsem bojovat za nedůležité věci. Měla jsem více upřednostnit rodinu před prací a profesní kariérou.

Ale na žádné „kdyby“ se v životě nehraje. Možná by se vše přihodilo stejně, i kdybych dělala věci jinak, z dnešního pohledu možná lépe.

Po porodu mě odvezli na rizikové oddělení, kde ležely maminky, které ještě neporodily. Nejdříve jsem se divila, proč zrovna na toto oddělení, ale velmi rychle jsem pochopila, že ležet na standardním oddělení po porodu by bylo psychicky velmi náročné.

Dvě hodiny po porodu jsem trvala na tom, že půjdu za svou dcerou. Šla jsem dlouhou chodbou naprosto nepřipravená na to, co uvidím. V hlavě se mi honily myšlenky, zda má dcera vůbec žije. Manžel byl v té době již u dcery a vyřizoval administrativní záležitosti.

Po příchodu na JIRP jsem viděla jen spousty inkubátorů přikrytých dekami. Sestřička mi vysvětlila hygienická pravidla a zásady oddělení. Lékař mě informoval o stavu Aničky, ale já ho v tu chvíli nebyla schopná soustředěně poslouchat. Pouze si pamatuji, že jsem rázně odmítla být seznámena s riziky, která mohou nastat. Pak mi na chvíli odkryli deku z inkubátoru a já poprvé spatřila svou holčičku. Všude byly hadičky, ležela v hnízdečku, které vypadalo jako velká květina a byla přikrytá dečkou v podobě okvětních plátků. Říkala jsem si, že toto nemůže být pravda, že toto nemohu zvládnout. Potom ale ke mně přišla sestřička a strčila mi do ruky malé nádobky a instruovala mě, jak mám odstříkat mléko. Vysvětlila mi, jak každá kapka mého mleziva/mléka je pro Aničku důležitá. Tím mě zachránila, neboť jsem dostala možnost pro svou dceru něco dělat, alespoň nějak ji pomoci.

 

Po dvou dnech mi poprvé dovolili Aničku „klokánkovat“. Měla jsem velký strach, abych jí něco neudělala. Byla tak křehoučká a všude byly samé trubičky, hadičky, blikající a houkající monitory. Když mi ji však nahou položili na prsa a ona se ke mně naprosto přitiskla, věřila jsem, že vše bude v pořádku a že vše zvládneme. Můj manžel se postupně stal velkým odborníkem na to, co jednotlivá čísla a křivky na monitorech znamenají. Já jsem se zase stala odbornicí na přebalování tak malého tvorečka. Sestřičky mě naučily, jak pečovat o sondu, jak ošetřit správně Aničce očka a pusinku.

Anička v následujících dnech zhubla až na váhu 1 000 g, potravu dostávala žaludeční sondou, na nosánku měla masku, která ji pomáhala s dýcháním, dostala novorozeneckou žloutenku a bojovala s otoky z důvodu zadržování tekutin a nedostatečného vylučování.

Můj život se na několik týdnů smrsknul na každodenní návštěvy nemocnice a na odsávání mateřského mléka. Za Aničkou jsem jezdila každý den na celé odpoledne, někdy jsem na ní měla jen položenou ruku, ale většinou jsem ji po celou dobu „klokánkovala“. Vyprávěla jsem jí, co spolu budeme dělat, až ji pustí z nemocnice, zpívala jsem jí písničky, především Mravenčí ukolébavku (tu má stále velmi ráda), četla jsem jí pohádky, které mi kdysi čítávala moje babička a modlila jsem se, aby vše dobře dopadlo a má dcera byla v pořádku.

Nikdy nezapomenu, jak ve mně pokaždé narůstal strach a panika čím blíže jsem byla FN Motol. Vše ze mě vždy opadlo, když jsem uviděla, že Anička leží ve svém inkubátoru a vypadá přinejmenším stejně jako předchozí den. Nejhorší pro mne byly každodenní odchody, pocit, že opouštím vlastní dítě. Rozumově jsem však věděla, že jinak to nejde, že lékaři a sestřičky pro ni dělají úplné maximum. Jejich laskavý přístup a vstřícnost k těmto malým pacientům jsou neuvěřitelné.

U Aničky se střídaly lepší a horší dny, ale díky bohu lepší dny převažovaly.

Anička se postupně zlepšovala, přibývala na váze, již nepotřebovala podporu dýchání a týden před ochodem domů jí byla odstraněna i žaludeční sonda. Na týden jsem byla přijata na novorozenecké oddělení, abych si zvykla na celodenní péči o Aničku. Musela jsem se naučit, jak s ní cvičit, jak ji polohovat apod. Byla to obrovská změna a zároveň obrovský příval štěstí, neboť to znamenalo, že se blíží odchod domů, po kterém jsem od prvního dne toužila.

Anička byla propuštěna z FN Motol po dvou měsících po narození. Příchod domů byl náročný, neboť na začátku byla velmi plačtivé miminko, které se chtělo jen nosit. Museli jsme navštěvovat celou řadu doktorů včetně pravidelných odběrů krve. Anička se z důvodu anémie neustále pohybovala na hranici toho, zda dostane krevní transfúzi či nikoliv. Do toho všeho jsem se ji snažila přeučit z láhve na sání z prsu. Bylo to fyzicky, a především psychicky velmi náročné období. Ale zároveň to bylo období poznávání a nalézání cesty jedna k druhé.

Jednou z pozitivních věcí na celé této události bylo, že jsem si na oddělení mezi maminkami našla kamarádky, se kterými dodnes sdílíme pokroky našich dětí a někdy i pochybnosti, které máme. Myslím, že je to velmi důležité, neboť i když se lidé okolo vás snaží být chápaví, porozumět zcela nemohou. To může opravdu jen ten, kdo něco takového zažil.

Dnes je Aničce 5 měsíců, váží 4 330 g a je z ní „normální“, nádherná, neskutečně šikovná a usměvavá holčička. Nejraději tráví čas na hrací dece nebo u mě v náručí. Je z ní plně kojené dítě, na což jsem velmi hrdá. Postupně nám ubývá množství doktorů, které musíme navštěvovat. Stále cvičíme Vojtovu metodu a každý týden chodíme na převážení. Zatím to vypadá, že Anička bude naprosto zdravá holčička, která si neponese z této události žádné následky.

Mé velké poděkování patří všem lékařům a sestrám na novorozeneckém oddělení s JIRP, bez jejichž péče, podpory a povzbuzení bychom tuto životní situaci určitě nezvládli. Doufám, že moje dcera bude jednou také dělat práci, která bude mít takový smysl.