První dva dny jsem strávila na jednotce intenzivní péče v takovém stavu, že jsem se nemohla na synka ani dojít podívat. Nejprve jej tedy viděl tatínek, kterého oblékli do pláště, nasadili roušku a odvedli na Jednotku intenzivní a resuscitační péče (JIRP), kde Mareček, vážící jen o něco více než pytlík mouky, začal v inkubátoru svůj dlouhý boj o místo na tomhle světě.
Na tenhle šok vás nikdo nepřipraví, ale musíte bojovat.
Brzy se cesty na JIRP staly pro mě i manžela rutinou. Začali jsme klokánkovat, já jsem poctivě odsávala mateřské mléko a radovali jsme se z každého pokroku, který náš malý zázrak udělal.
Mareček byl propuštěn domů po téměř 3 měsících pobytu v nemocnici a několika operacích, naštěstí spíše menších a rutinních.
Mít takovéto dítě je běh na dlouhou trať. Mareček strávil téměř třetinu svého prenatálního vývoje mimo přirozené prostředí mámina bříška, a to nezůstalo úplně bez následků. Návštěvy různých specialistů a dlouhodobá práce s ergoterapeutkou, logopedkou, psycholožkou, je naší rutinou.
Dnes je Mareček už „velký kluk“ (4 roky), chodí do školky a dělá nám velkou radost.
Veškerý personál JIRP oddělení má moji nekonečnou vděčnost a hluboký obdiv za svou obětavou dennodenní práci a za záchranu našeho Marečka. Ráda bych alespoň část svého dluhu splatila dobrovolnickou činností pro Nadační fond N, který pomáhá zlepšovat péči o ty nejmenší na JIRP při FN Motol.
