Maruška

Narozena ve 29. týdnu + 0 dnů, porodní váha 1 040 g

Těhotenství s malou bylo „ostře sledované“ celou dobu, protože jsem prodělala několik gynekologických operací – proto ten zázrak, že se vydařilo umělé oplodnění, lékaři hýčkali a hlídali, aby se něco nepokazilo. Každý týden, který jsem zvládla, byl posunem k datu, kdy i předčasný porod by dopadl dobře a dítě by určitě zachránili. Každý týden mne tím ujišťoval gynekolog i já sebe samu. Prošli jsme metou 27. týdne a za nějakou dobu i druhou metu 1kg váhy malé. Takže jsem byla v klidu a z toho neustálého čekání na bod jistoty jsem si dala oddech.

Bohužel jen na chvíli. Nečekaně mi praskla voda v termínu 28+7. Jediné řešení bylo okamžitě volat rychlou. Strašně jsem se bála, že tím celý tenhle závod skončí a ta jediná možnost mít prcka, kterou právě teď mám, skončí právě teď. Dovezli mě do FN Motol, na který jsem jako dítě neměla úplně dobré vzpomínky a tak jsem se bála ještě víc.

Při příjmu mně lékař ujistil, že malé tluče srdce, ale vzhledem k tomu, že je hodně malinkatá a má nevyvinuté plíce, je potřeba ji udržet uvnitř alespoň 48, ideálně 72 hodin. Tak jsem si řekla, že to zvládnu, i kdybych měla ležet s nohama nahoře, protože to malé stvoření musíme zachránit. První noc ke mně sestřičky chodily každou hodinu poslouchat, jestli malé tluče srdíčko. Vždycky mě to uklidnilo, že jí slyším a odpočítávala čas a ujišťovala nás obě, že tozvládneme. Ráno při připojení na monitor bylo srdíčko malé slyšet slabě. A pak začalo vynechávat. Poprvé. Podruhé. Potřetí už kolem mě byl frmol a brali mne na sál na akutní císařský řez. Ještě teď mám v živé paměti, že mi došlo, že její kilogram váhy a ukončený 27. týden vývoje neznamená vůbec nic, že jestli jí selže srdce, tak bude konec. A s tím mě uspali.

Probrala jsem se jízdou ze sálu, kdy na mne partner volal, že je malá naživu a v pořádku v rámci možností. Ten pocit štěstí se nedá popsat. Nedošlo mi, že začíná dlouhá doba dvou měsíců každodenní nejistoty.

Hned druhý den jsem za ní byla na JIRP. Přišla jsem do malé tiché místnosti, ve které je natlačených osm inkubátorů osvětlených jen trochou světla a všude pípají signalizace, občas něco barevného a v jednom z těch malých domečků ležela ona. Měla 1040g, kyslík, kapačku a vypadala tak křehce a zranitelně.

Ošetřující lékař nám vysvětlil, že v rámci možností je na tom Maruška dobře, ale že teď záleží na prvních dvou dnech, jestli jí nedojde elán a nenastanou nečekané komplikace. První dny jsme propluli bez potíží. Ze dní byl týden, pak další a třetí. Marušce se dařilo. Přeložili na JIP, na méně přísně střežené pracoviště. Nadechli jsme se, že máme nejhorší za sebou. Kdykoli to šlo, byla jsem u Marušky a „klokánkovala“ ji u sebe a povídala si s ní. Součástí toho byla i mini péče o to malinkaté stvoření, které mně jako mámě dalo aspoň trochu pocit, že máma jsem a že můžu pro svou dceru něco udělat. Samozřejmě, nosila jsem jí odstříkané mléko, ale moct se s ní pomazlit a cítit její vůni a vnímat její srdce a dech, byl jako balzám na pošramocené nervy a neustálý pocit strachu.

Posledním stanovištěm je JSP, kde už jsem malou mohla vyndat z inkubátoru a jako už „velké dítě“ přebalit na přebalovacím pultu. Sestřičky mne směřovaly k samostatnosti a učila se malou znát. Až přišel den D, kdy jsem dle instrukcí nastoupila na společný tzv. seznamovací pobyt. Byl to týden, kdy jsem poznávala nutnosti, potřeby a režim nedouška. Snažila jsem se nepadnout únavou i psychicky. Ať se člověk snaží sebe víc, tak strach, který svazuje při péči o tak malé miminko, je vysilující. Sestřičky vždy ochotně pomohly, vysvětlily, podpořily a několikrát i pohladily mně, když jsem seděla na posteli v slzách, když se malá nárazově zhoršila.

Dnes je to víc jak půl roku, a já vím, že v Motole ve zmíněných třech odděleních jsou výteční lékaři a sestřičky, kteří se starají o nedonošeňátka z lékařského hlediska a jsou i oporou pro nás rodiče, kteří tam docházejí s rozdrásanými nervy a každý den čekají na zprávy a vždy doufají v ty dobré.

A hlavně jsem pochopila, že všichni tam jsou pro to, že těm našim miminkům dávají lásku a pocit bezpečí, když už museli na svět dřív a nemůžou být u nás ať už v bříšku, nebo doma.

Nikdo vás na takové věci nepřipraví, a tak za sebe děkuji, že jsem mohla být v péči s Maruškou v těch nejlepších rukách.

Dnes je Maruška čilé, zdravé a usměvavé dítě.